JANÁČKOVY OPERY V NÁRODNÍM DIVADLE MORAVSKOSLEZSKÉM V DALŠÍ NOVÉ PUBLIKACI

V pokladně a e-shopu Národního divadla moravskoslezského je k dostání nová publikace s názvem Proměny Janáčkových oper v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, 1919–2018. Vznikla z iniciativy divadla; autoři jsou pracovníci Ostravského muzea (Lenka Černíková) a Fakulty umění Ostravské univerzity (Helena Spurná, Viktor Velek). Za pomoci dochovaných pramenů z archivu divadla, Ostravského muzea, Slezského zemského muzea a Archivu města Ostravy rekonstruuje nová kniha každou z inscenací oper hukvaldského rodáka uvedených v Národním divadle moravskoslezském v letech 1919 – 2018.

Před dvěma lety vyšla nákladem NDM publikace týmu pod vedením Jiřího Nekvasila, ta se zaměřila na výběr scénicky nejpozoruhodnějších Janáčkových děl uvedených v našem divadle. Jmenovala se Opery Leoše Janáčka v Národním divadle moravskoslezském a k dostání je stále v knižní podobě, je ale také dostupná v elektronické verzi na webu divadla (e-verze je propojena s archivem inscenací).

Opera Národního divadla moravskoslezského nabídla divákům už všechny Janáčkovy opery a vedle Národního divadla Brno jsme druhým divadlem na světě, které uvedlo ve své historii kompletní operní dílo skladatele. Nová publikace se zabývá všemi inscenacemi v celé historii divadla. Stejně jako publikace první, má i tato nová bohatou obrazovou stránku pocházející nejen z fondů divadla, ale také ze sbírek Ostravského muzea. Využity jsou scénické návrhy i hojně fotografií umělců z inscenací.

Nejčastěji uváděnou Janáčkovou operou je ve světě Její pastorkyňa, a to platí i v Ostravě – celkem 14 jejích nastudování viděli diváci od první sezóny existence divadla až po rok 2011. Její pastorkyňa také byla na podzim 1919 prvním Janáčkovým dílem na jevišti tehdejšího NDMS. Bohužel se ale přímo z této inscenace nezachoval žádný obrazový materiál, první máme až z roku 1934. V roce 2018 měla v Ostravě premiéru poslední opera – Osud. „Nastudováno u nás bylo celkem 34 inscenací devíti Janáčkových oper. Káťa Kabanová nebo opera Z mrtvého domu byly v Ostravě uvedeny už krátce po svých světových premiérách. Před válkou vidělo ostravské publikum poprvé také Věc Makropulos (1935) nebo Příhody lišky Bystroušky (1936). Jiné opery byly uvedeny až v období po druhé světové válce, nebo dokonce až po roce 1990: Výlety páně Broučkovy (poprvé 1959), Šárka (1978), Počátek románu (2000) – ten byl dokonce k vidění zatím pouze v Brně a u nás v Ostravě,“ přiblížil ředitel NDM Jiří Nekvasil. Sám v posledních 12 letech dvě z oper režíroval – Káťu Kabanovou (rok 2012) a výše zmiňovaný Osud (rok 2018).

Antonín Střížek – Obrazy, které jsou tak krásné

Když byl Antonín Střížek (narozen 22. května 1959 v severočeském Rumburku) vybrán k účasti na výstavě Rozbité zrcadlo (Der zebrochene Spiegel), která se uskutečnila roku 1993 ve výjimečně prestižních prostorách Deichtorhallen v Hamburku a ve vídeňské Kunsthalle, bylo to zjevné potvrzení skvělého postavení tohoto českého malíře na mezinárodní scéně.

Střížek se na ni propracoval aktivní účastí na domácích akcích 80. let, jimiž se formovala a prezentovala nastupující postmoderní generace. Malíř si tehdy ustálil svůj koncept malby a ve šťastném okamžiku vzedmutí malířské vlny revokoval ikonografické možnosti jejích ustálených druhů, jakými jsou zátiší, krajina a figurální kompozice. Současně zaujal také způsob, jakým byly obrazy namalovány. Byla to, a stále je, hutná čistá malba, s hapticky přitažlivou koloristickou radostí, která plně využívá možnosti a škálu olejové techniky. Upřímnost tohoto malířova přístupu si dokázala osahat stejnou měrou meze téměř naivního, v dobrém smyslu slova, nadšení pro obraz jako takový, až po rafinovanou intelektuální obratnost, se kterou své kompozice maluje. Jako by znovu objevoval přirozenost jednoduchého, zřetelného a čistého. Vznikl z toho zcela transparentní a originální vizuální jazyk, který Střížek používá dodnes.

A stejně jako jeho malba jsou také náměty jím tvořených obrazů upřímné i drzé, staré i novátorské, obrácené do minulosti i do nezlomné budoucnosti malířského média. Někdy využívají fotografii, jindy jsou zcela „čisté“, jsou realistické i metafyzické. A vždy jsou malířské. V tomto klíči vznikají nekonečné žánrové cykly, které se vnitřně vyvíjejí, vzájemně občerstvují a dohromady vytváří onen přitažlivý, vizuálně uhrančivý Střížkův svět. Věci, zvířata, ptáci, lidé, stroje, město – ve dne i za večera, zátiší, lokomotiva, boty, tramvaj, Brusel i kubismus, bouračka. Jsou to obrazy překvapivé, plné možných otázek co s tím, co jsme, co a jak a kde žijeme. A za všemi namalovanými obrazy, za každým z nich, za zátiším i krajinou, za výjevy s dětmi i dospělými, za pruhem světla i barvou květin s úžasem zjišťujeme, že tím zásadním Střížkovým objevem, který nám sděluje, je ten, že prožít život v umění má smysl. Nejen pro umělce, ale i pro nás, pro diváky.

Martin Dostál

(ab)