Vystudovala materiálové inženýrství, řídí velkou strojírenskou skupinu, která mimo jiné vyvíjí malý modulární jaderný reaktor pro energetiku budoucnosti. Michaela Žvaková je předsedkyní představenstva Witkowitz, a. s. a jednou z žen, které se rozhodně nebojí výzev. Říká, že je důležité nikdy se nepřestat vyvíjet.
Paní ředitelko, průmysl ve Vítkovicích má téměř dvousetletou tradici. Ale má i budoucnost?
Věřím, že budoucnost má. Ano, strojírenství i hutnictví má v České republice tradici, ve světě máme stále velmi dobrou pověst. O tom svědčí i exportní úspěchy skupiny Witkowitz. Pro zajímavost, v tuto chvíli pracují naši odborníci například v Uruguayi, Finsku, Polsku nebo Německu, naše výrobky plují lodí do Chile.
I přes trendy, které řeší zejména velikost uhlíkové stopy, si je třeba uvědomit, že například i větrné elektrárny samozřejmě musíte někde vyrobit, potřebujete strojírenské díly. Některé segmenty klasické energetiky ustupují do pozadí a do popředí vystupují zelené formy energie, mezi něž počítám i jadernou energetiku. Je třeba se změněným přáním zákazníků přizpůsobit a ukázat, že máme i v nových podmínkách co nabídnout a že máme mozky, kteří patří ke špičkám i v těchto oborech. Myslet si, že budoucnost je jen ve virtuálním světě, je liché. Stále budou potřeba lidé a firmy, kteří umí vymýšlet, navrhovat a vyrábět.
Jak do té představy budoucnosti zapadají firmy skupiny Witkowitz?
Naše společnosti jsou tradiční i moderní zároveň. Tzn. klasické strojírenství propojujeme s moderními trendy – zkracujeme vzdálenosti výstavbou mostů, vyrábíme je a montujeme. Naše polotovary ze superslitin a titanu jsou součástí života skoro každého z nás – kloubní i zubní implantáty či obří tlakové nádoby dodávané např. do potravinářství a rafinérií.
Vyrábíme čističky odpadních vod, které vodu mění opět na použitelnou, navrhujeme bioplynové stanice pro zemědělce a postupně měníme tradiční továrny na sofistikované automatizované provozy.
Dodáváme komponenty i do jaderných elektráren. Jádro je významný milník v energetice a my máme odborníky, kteří jsou v tomto oboru velmi dobří, to je velká deviza a zároveň obrovská příležitost do budoucnosti. I díky nim můžeme podporovat vývoj malých modulárních jaderných systémů (SMR-small modular reactor).
Nejdůležitější pro pochopení a zvládnutí budoucnosti jsou pro mě lidé – kolegyně a kolegové, protože bez zkušených odborníků nezmůžete ani se supermoderními stroji vůbec nic. Lidé jsou opravdu nejcennějším kapitálem firmy, to není jen klišé.
Vy jste už školami, které jste studovala, směřovala do strojírenství. To u dívky není zrovna obvyklé – ani v Ostravě. Proč ten výběr?
Oba rodiče pracovali ve vítkovických závodech. Ač mě do ničeho nenutili, přirozeně mě to zajímalo, ovlivňovalo mě rodinné prostředí, i když v raném věku člověk moc nemá představu, co bude jednou dělat. A upřímně – v době, kdy jsem končila základní školu, bylo dnešním slovníkem „trendy“ jít na obchodní akademii. Tam jsem se ale hned nedostala, až pak na odvolání.
Mezitím mě ale díky dobrým známkám vzali na strojní průmyslovku ve Vítkovicích, na obor technická administrativa, takže pořád tak trochu „holčičí“ práce. Po této střední škole jsem se přihlásila na Vysokou školu báňskou – Technickou univerzitu v Ostravě, na fakultu metalurgie a materiálového inženýrství. Na univerzitě jsem pak dále chtěla studovat obor ekonomika a management v metalurgii. Nicméně nakonec mě uchvátilo materiálové inženýrství a vůbec toho nelituji. Je to velmi zajímavý obor a dnes se mi znalosti z něj v mé praxi opravdu hodí.
Kdybyste měla mladého člověka přesvědčit, aby šel studovat strojírenské obory, jak byste to udělala?
Když má člověk smysl pro inovaci, zlepšování a robotizaci, tak to je spjato zejména se strojírenstvím. Pro lidi, kteří chtějí něco změnit, navrhnout nebo zlepšit, není lepší obor. Projekce a konstrukce se už tvoří ve 4D, tiskneme na 3D tiskárnách součástky, které už nejsou dostupné, z různých superslitin. Ve strojírenské výrobě budou částečně některé profese nahrazeny roboty, ale role člověka, zvídavého a zručného tvůrce, zůstane nenahraditelná. Je to neustálý vývoj. Nikdy nemůžete přestat s rozvojem, když stojíte chvíli opodál, konkurence nespí a předběhne vás.
A naopak, co vám chybí ve školní výuce z pohledu zkušeného člověka z praxe?
Měla jsem možnost hovořit s mnoha absolventy, se spoustou mimořádně chytrých lidí, ale bohužel většina je nastavená tak, že je zajímá kariérní postup, benefity a kolik budou řídit lidí. Není to u všech, ale u většiny. Z pohledu dnešních absolventů vidím, že jsou mnohem sebevědomější, ale chybí mi trochu to, co se moc nevyučuje – pokora, úcta, pozornost a chuť zapustit ve firmě alespoň na čas kořeny.
Jinak si myslím, že na školách se toho učí hodně, v podstatě nic nechybí. Právě VŠB je proslulá tím, že byť jde o technickou univerzitu, vyučuje se tam alespoň jeden semestr politologie, sociologie a podobné předměty, což se v komunikaci a rozhledu bude studentům v budoucnu hodit. Není nic, co by z odborné výuky chybělo.
Jaká jste byla studentka? Jaké předměty vás nejvíce bavily?
Na střední škole mi nešla fyzika, strojírenské obory ani matematika, mé známky byly vesměs dobré a vůbec ne výborné. Ale na vysoké báňské mě naučili chápat právě principy matematiky, fyziky a termodynamiky, jejich podstatu a způsob odvozování vzorců. Mám za to, že je to zejména díky kantorům, u profesorek Dobrovské, Hlaváčové a profesora Luňáčka jsem měla v indexu skoro vše na „výbornou“ a tyto předměty mě velmi bavily. Už tehdy se mi potvrdilo, že lidé jsou základ, vždy záleží, kdo je vaším „učitelem“ a nemyslím tím jen skutečné kantory.
Jaká místa jste ve svém mládí měla v Ostravě ráda? Kam jste se chodila bavit?
V mládí to byl klub Vrtule na vysokoškolských kolejích, později club Fabric u Stodolní ulice a kluby na Stodolní ulici obecně.
A kde to máte v Ostravě ráda nyní? Máte nějaké „svoje“ místo?
Na pracovní snídaně občas zajdu do kavárny Elektry, rádi s manželem večeříme ve francouzské restauraci Guest a navštěvuji i Zámek Zábřeh a vinné koupele, i když asi nejraději jsem venku na vzduchu. Tím, že jsem na jednáních, schůzkách a poradách přibližně 11–12 hodin denně, tak se nejlépe cítím někde venku, a proto se každý víkend touláme po horách. Beskydy jsou pro nás Ostraváky hodně blízko, hory jsou prostě čistička hlavy a za 20 minut tam z Ostravy jste.
Také si ráda alespoň jednou týdně zaběhám s kolegyní v Dolní oblasti Vítkovice. I když je brzo tma, tak oblast je osvětlená a navíc mám toto skvělé místo hned pod kanceláří.
Proč jste zůstala celý život v regionu? Jste úspěšná profesionálka, nechtěla jste to zkusit jinde?
Nabídky jsem dostala – do Prahy, Brna i mimo ČR. Velmi ráda cestuji, duchem jsem kosmopolitní, srdcem však Ostravačka. Vše, co umím a znám, je zásluhou tohoto regionu, tohoto konkrétního města, nenarodila jsem se s těmi vědomostmi. Vše mě naučili kantoři z Ostravy a praxe ve firmách, kde jsem působila – to jsou zkušenosti, které mám díky svým „učitelům“ – managerům nebo majitelům ostravských firem. Přijde mi fér, pokud něco umím a znám, nechat to tady a předávat zkušenosti dalším skvělým a chytrým lidem z našeho regionu.
Jaká tři přání by měla mít Ostrava do nového roku?
Lidskost, energii a samozřejmě zdraví. V této zvláštní době nezapomínat, že jsme hlavně lidé, chovat se k druhým s pokorou a pochopením. Měli bychom potlačit sebestřednost a byť je to tisíckrát ohrané – tak se chovat ke druhým tak, jak bychom chtěli, aby se chovali oni k nám. A s energií, vůlí a zápalem sobě vlastním pokoříme všechny strasti a neduhy! Věřím v to, věřím nám, Ostravo!
(nm)
