Návštěvníci Zoologické zahrady a botanického parku Ostrava se mohou těšit na nový druh, respektive plemeno – jaka domácího. Jedná se vlastně o plemeno staronové, protože tohoto otužilého tibetského pomocníka už zoo v Ostravě v minulosti chovala (1959–1976). Po 45 letech se jak do Ostravy vrací. Dvě mladé samice jsou k vidění ve výběhu nedaleko vstupu do zoo.
Jaka domácího zoologická zahrada v Ostravě chovala už dříve. První zástupce tohoto domácího plemene byl do zoo dovezen v roce 1959, v následujících dvou letech pak další dva. Obývali jeden z malých výběhů v místech, kde jsou dnes alpaky a nanduové (viz foto). Dnešní rozlehlý výběh byl tehdy rozdělen na řadu úzkých výběhů, kde kromě jaků byli v 70. letech minulého století chováni zubři, bizoni, velbloudi, losi, zebry Grévyho, antilopy losí, lamy a poníci. Chov jaků byl ukončen v roce 1976. Historicky se v zoo narodilo 19 mláďat. Po 45 letech se jaci do ostravské zoo vracejí. Dvě mladé samice se zabydlují ve výběhu sousedícím s výběhem oslů domácích nedaleko vstupu do zoo, na které navazuje komplex Voliér ptáků Tibetu a Číny. Výběh jaků zdobí tibetské modlitební praporky a postupně budou přibývat další etnické prvky.
Předkem jaka domácího (Bos mutus f. grunniens) je jak divoký (Bos mutus), jehož početnost se v Číně a Indii odhaduje na méně než 10000 dospělých jedinců (v Nepálu a Bhútánu je již patrně vyhuben). Naproti tomu jaků domácích je asi 13 milionů. K domestikaci došlo v Tibetu někdy mezi 3. až 1. tisíciletím př. n. l. Díky vysoce výhřevné a tepelně izolující srsti jsou jaci adaptováni na život ve vysokohorském prostředí až do nadmořské výšky kolem 5500 m. Najdeme je v horských oblastech Asie od Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Mongolska a jižní Sibiře po Tibet, Čínu, Nepál a Bhútán. Od poloviny 20. stol. jsou v malém množství chováni jaci domácí i ve švýcarských a rakouských Alpách a jako raritu je nalezneme u soukromých chovatelů i v České republice.
Domorodci nazývají „jak“ pouze samce, samice označují „nak“. Oproti divokému předkovi (jehož samec dorůstá kohoutkové výšky až 215 cm) je domácí forma menší – hmotnost býků nepřesahuje 500 kg (u krav 250 kg), výška v kohoutku činí 140–170 cm a rozdíly ve velikosti mezi býky a kravami nejsou velké. Rohy mají dlouhé až 1 m, ale mnohem tenčí a občas se objeví i jedinci bezrozí. Většina jaků domácích má červenohnědou až černou srst, vyskytují se však i bílí, strakatí či tmaví s bílýma nohama a lysinou. Na rozdíl od domácího skotu jak nebučí, spíše jen brumlá a chrochtá. Odtud „grunniens“ ve vědeckém názvu označující brumlající. Ve své domovině bývá křížen s domácím skotem a se zebu.
I přes svou hmotnost to je velmi obratné zvíře, které se bez problémů dokáže pohybovat i v nadmořských výškách 3000 až 6000 m. Využívá se k přepravě nákladů (unese až 150 kg), jako jezdecké a tažné zvíře či k orbě polí. Tučné žluté mléko slouží k výrobě sýrů a másla, maso se suší nebo udí, z vlny se vyrábí oděvy, stany, provazy či lana. Sušený trus se používá jako palivo. Samice rodí po devítiměsíční březosti jedno tele.
(ab)
