Byl to můj bláznivý nápad nadělit si na sedmdesátku dobrodružnou cestu po Americe. Najeli jsme 4580 kilometrů přes Kalifornii, Nevadu, Utah a Arizonu. Z větších měst jsme navštívili Sant Diego, Las Vegas, San Francisco, Monterey, Los Angeles a Hollywood. Přivítaly nás nádherné skvosty přírody – Joshua Tree National Park, Hoowrova přehrada, Grand Canyon, Monument Valley, Bryce Canyon, Zion National Park, Sequoia Park a Yosemitský národní park.
Vilém Žák
Jako senioři jsme se rozhodli dobýt Ameriku. Máme za sebou Sant Diego, Joshua park a Las Vegas a před sebou poslední večer v tomto pohádkovém městě, který zasvěcujeme plánu, jak pokořit Grand Canyon – největší touhu našeho amerického snu.
Z cestovatelských příruček se dovídám spoustu šílených informací, o kterých jsem doma při seznamování s tímto divem světa neměl ani páru. Věděl jsem, že Grand Canyon vytvořila divoká řeka Colorado v severní Arizoně před mnoha miliony lety, je dlouhý 450 kilometrů, hluboký asi 1,6 kilometrů, široký od půl až po 29 kilometrů a že v něm sídlili původní obyvatele Ameriky. Netušil jsem však, že do něho vede na té obrovsky rozsáhlé ploše velké množství vstupů ze severní i jižní hrany. A teď, babo raď, který si vybrat.
Věděl jsem také, že je to nejzachovalejší průřez geologickým útvarem na světě, kde obrovská tektonická síla roztrhla zemi a vynesla usazené horniny na mořském dně až do výše horských masivů. Neměl jsem však zdání, že v něm od začátku jeho dobývání v roce 1870 zahynulo přes šest set dobrodruhů.
A teď čtu, že sestup až na dno k řece Colorado s návratem zpět v jednom dni se nedoporučuje ani nejzdatnějším sportovcům. Je velmi nebezpečný a zkolabovala při něm už spousta zdatných turistů. Spotřeba energie a totální vyčerpání organismu v úmorných vedrech je totiž větší než u maratónu.
S hrůzou uléhám do postele. Nepomohla ani Canadiens Whisky. Zdají se mi divoké sny, jak se propadám do propasti a škrabu se z ní do náruče smrti.
Grand Canyon – zázrak přírody
Vítá nás svými rozšklebenými skalisky v zapadajícím slunci. Marně sháníme nocleh v jeho okolí. Musíme až do třináct kilometrů vzdáleného kempu. Stavíme stan a doděláváme poslední přípravy na zítřejší cestu smrti. Tak se mi to pořád jeví, pokud na nějaké divoké stezce padnu až na samé dno.
„Netrap se, Viléme, je to opravdu velké riziko. Zvolíme tu nejznámější stezku Briget Angel Trail, co po ní jezdí turisté na mulách, a sestoupíme jen tisíc metrů na vyhlídku Janapai Point,“ konejší Vláďa mou rozháranou mysl. S tímto blaženým uklidněním usínám.
Ráno v půl osmé jsme už na obrovském parkovišti pro tisíce aut a hledáme náš vstup do kaňonu. V batozích máme lehkou stravu a každý asi pět litrů vody. Na stezce je jí poskrovnu. Po čtvrť hodině jsme našli vstup a před námi se otevírá neskutečné panoráma obrovského rozeklaného kotle, zakončeného protější severní stěnou. Je vzdálena asi pět kilometrů vzdušnou čárou.
Fotím, filmuji a v duchu si představuji první Španěly, kteří v roce 1540 nenašli žádnou stezku, až za dvě stě let jezdili na koních po okraji kaňonu a teprve v roce 1857 do něj vstoupili. Připluli tehdy na lodích po řece Colorádo.
Zatím to jde. Není ještě vedro a valíme se z kopce. Před námi poskakuje jakási veverka křížená se svištěm a pod námi se otevírají nové bezedné scenérie.
Najednou Vláďa povídá: „Viléme, nezlob se. Rozhodl jsem se jít až na dno.“ Chápu touhy jeho velkého srdce, co zdolalo po šedesátce Kilimanjáro v Africe i nejvyšší horu Ameriky Aconcaguu, a zůstávám sám. Potkávám osmdesátiletou stařenku, která jde s úsměvem proti mně a za ní tři vnoučata. Spadli z nebe, či co? Ne, zavedla je sem boční stezka. Upravená asi dva metry široká cesta prudce padá dolů, klikatí se pode mnou a mizí v dáli jako hřbet nekonečné zmije.
Vražedné horko
Teplota prudce stoupá, nikde ani kousek stínu. Už jsem vypil třetinu vody. Sakra, těch pět litrů bude málo. Najednou asi po pěti kilometrech narážím na malý kamenný srub s vřídlem vody obložený turisty. Celý se polévám. To blahodárné osvěžení mě startuje k další cestě. Koutkem oka registruji, že uvnitř srubu leží na kamenné lavici zkolabovaná mladá dívka a její kamarádi volají zavěšeným telefonem o pomoc. Bože, snad tak nedopadnu.
Prudké serpentiny nabírají ještě větší sklon, když najednou slyším za sebou podivný hukot. No to je nádhera!! Řítí se na mně asi dvacet jezdců na mulách v čele s krásnou nefalšovanou kovbojkou. „No co, to jsou ti lenoši,“ uklidňuji svou závistivou mysl.
Ale ta karavana uprostřed divokých skal je překrásná. Filmuji a kodrcám za nimi, když proti mně další karavana jde nahoru. Muly nenesou jezdce, jen vyfouklé gumové rafty.
Pojednou se prudký sraz mění v pozvolně klesající planinu obrostlou vegetací. Konečně trochu stínu a dokonce lavička pod obrovským platanem. Lačně se na ni vrhám. Poloha vleže s batohem pod hlavou a pohled do koruny stromů mně nadlehčují a činí šťastným.
Vlevo za cestou je bývalá rezervace Indiánů. Najednou vnímám za hlavou podivný šramot. Že by zapomenutý divoch? Ne, to jenom mohutný jelen ochutnává můj batoh. Není čas, musím vyrazit. Ovlažuji se v malé oáze s vodou obklopenou několika turisty. Na mou vytouženou vyhlídku je to ještě tři kilometry a druhou stezkou na dno kaňonu deset.
Vycházím z oázy a zalévá mně prudký žár blížícího se poledne. Jdu sám až k velkému plechovému rezervoáru s vodou. Využívám intimity a čachtám se nahý. V tom slyším němčinu a vidím dva mladé hochy. Rychle se obléknu. Fotíme se navzájem a už jsme na vyhlídce Janapai Point. Úžasný pohled. Pět set metrů pode mnou se valí Colorádo a všude kolem mě nekonečný kotel skal. Jsem v samém srdci Grand Canyonu.
Přežili jsme!
Čas je neúprosný. Mám za sebou skoro čtyři hodiny a příručka říká, že dvakrát tolik ho potřebuji na cestu zpět. Poslední svlažení v rezervoáru. Ve čtyřicetistupňovém vedru se valím po otevřené planině. A už je tu oáza s potůčkem. Oblečený v tričku a kalhotách se v něm rochním jako hroch. Čeká mě to nejhorší. Šest kilometrů prudkého stoupání.
Mám dvě vody. Jednu piji a druhou se polévám. Tělo už moc neposlouchá a z okolních štítů mám díky závratím divoký kolotoč. Konečně jsem opět u kamenného srubu. Padám vysílením do stínu na vysunutou zídku a s kamerou pod hlavou v mžiku usínám.
Po necelé hodině znovu nabírám vodu a vyrážím krok sun krok na poslední úsek sebevražedné mise. Dvě hodiny před vrcholem mně dohání Vláďa plný energie. „Pospěš si, už se šeří,“ sykl mezi zuby a za chvíli mi zmizel z očí. Z posledních sil zdolávám poslední metry. V osm hodin večer, téměř za tmy, jsem u auta. Tři čtvrtě hodiny po Vláďovi. Zničený, ale šťastný. Přežil jsem Grand Canyon!
