Čtyřletá Evelin má taneční hodinu, sedmiměsíční Anastazie je s mámou v pohodě, je čas na povídání s Denisou Helceletovou. Všestranná atletka se vedle běhu dříve věnovala i víceboji a dálce. Má více než slušnou sbírku medailí. Čtyřikrát startovala na olympiádě, kde byla nejlépe sedmá na 400 metrů překážek v Londýně.
Překážkový běh tak trochu provozuje i teď, když kličkuje mezi povinnostmi kolem obou holčiček a sportovními aktivitami organizovanými pro děti i celé rodiny. I na mateřské prý ještě dostane dvě tři medaile.
Má mi dorazit stříbrná medaile za čtvrtkařskou štafetu z halového mistrovství světa v Kataru v roce 2010. Slibují nám ji od roku 2019 a zatím tu pořád není. Kromě toho mám dostat zlatou z mistrovství Evropy v běhu na 400 metrů překážek v roce 2012 v Helsinkách a bronz ze šampionátu o dva roky později v Curychu. Tak mám mezi krmením a úklidem slušné výsledky. Na to, že jsem ukončila kariéru v roce 2017 J
Ve všech případech jde o anulování výsledků ruských reprezentantek za doping. Letos se pro změnu řešil průšvih krasobruslařky na olympiádě v Číně. Sledovala jste to?
Něco jsem viděla, ale pak už jsem na to neměla čas. Samozřejmě jsem si nenechala ujít Ester Ledeckou, pak pár hokejových zápasů a carling. To ale hlavně proto, že ten se vysílal v dobrém čase.
Co se vlastně stalo, že jste se rozhodla před pěti lety skončit s kariérou?
Už jsem byla hrozně unavená. Netěšilo mě závodit, začaly mi vadit i tréninky. Bylo to takové celkové opotřebení. Závodila jsem vrcholově od 14 let, pořád jsem byla v tom drilu, a nejednou jsem po mistrovství světa cítila, že mě všechno bolí, že jsme stará. Zjistila jsem, že už se musím strašně snažit i v nominaci na velké závody, ale dřív jsem bojovala o medaile…Skončila bych asi už i o rok dřív, ale všichni sportovci si vždycky musí nejdřív vyřešit otázku, co dál, jak a čím se dál budou živit. Dokud závodíte, je všechno v pořádku. Pak se o vás ale nikdo nepostará.
Vy jste si našla cestu v podobě letních atletických kempů pro děti…
Říkáme tomu Kempy vítězů. Založili jsme je s manželem a dvěma kolegy ještě před tím, než jsem zjistila, že jsem těhotná. Začínali jsme s osmi dětmi, teď je děláme v 35 městech. Snažíme se, aby si každé dítě našlo sport, který ho baví. Když se dítě nudí, není to k ničemu, sportovat nebude. Proto se snažíme dělat kempy hodně individuálně – jeden trenér má na starosti vždycky maximálně deset dětí. Teď jsme s kamarádkou rozběhly ještě další projekt – Čipery z ráje. Maminky sportují, trénují a děti mají animační program. Cvičí hlavně maminky, ale už se objevují i tatínkové. Už se to dost rozjíždí. Musím mít k holkám chůvu, abych zvládala. Obě jsou hyperaktivní a babičky máme v Orlové a Turnově.
Žijete na Kladně, tak to je opravdu od babiček daleko. Původně jste ale právě z Orlové, že?
Bydlela jsme v Orlové a trénovala a závodila v Ostravě. Tak jsem pro zjednodušení vždycky říkala, že jsem z Ostravy. Ale pocházím opravdu z Orlové. Dostaneme se tam tak dvakrát do roka.
Manžel Adam je desetibojař. Stále závodí?
Loni byl na olympiádě a pokračuje. Teď zrovna zase odjíždí na tři týdny pryč. Připravuje se ještě na další letní olympiádu, takže toho má spoustu a doma moc není. Současně by chtěl stihnout ještě třetí dítě, syna. Ale ona by to klidně zase mohla být holka a navíc i dvojčata, protože z manželovy strany v rodině dvojčata jsou. Tak nevím, jestli se na tom domluvíme.
Každá žena zvládá doma minimálně pětiboj – od dětí po vaření. Jak to má s domácím vícebojem desetibojař?
Manžel vaří, i dneska dělal oběd. Vaří dobře. S ostatními domácími pracemi je to, jak to u mužů obvykle bývá, trošku složitější. Ono to ani nejde dost dobře skloubit s aktivním vrcholovým sportem. Manžel pořád trénuje, plus společně děláme ty dětské kempy.
Často je zmiňujete, asi je to pro vás důležitá aktivita…
Dětem chybí přirozený pohyb. Počítačová kultura pohybu moc nesvědčí. My jsme vyrůstali tak, že jsme byli pořád někde venku. Teď jsou děti víc doma, nesportují, ani v rodině to často nevidí. U nejmenších je to s pohybem ještě v pořádku, starší děti pak často sport nudí. Po covidových omezeních, kdy všichni seděli hodně u počítačů, je to ještě horší. Sport musí děti bavit, proto na kempech hodně hrajeme nejrůznější hry. Měli jsme tam třeba holčičku, u které jsem si říkala, že vůbec není nadšenec pro sport, že to asi odtrpí. Ale pak mi její maminka napsala, že byla naprosto nadšená a přihlásí se na kemp znovu. Našla si pro sebe sport, který už možná bude dělat navždycky.
Vám běh taky zůstává napořád? Povede k němu i dcery?
Se starší dcerkou běháme každé ráno cestou do školky, každý den cvičím. Co budou chtít dělat v budoucnu holky, to zatím nevím. Malá je teprve miminko, tak tam ještě vůbec netuším, jak to bude mít, i když je evidentně hodně akční. Evelin zatím chodí na tanec, bez nějaké konkrétní specializace, cvičí v Sokole a teď jsem si říkala, že zkusíme horolezeckou stěnu.
A co volný čas, ten čistě jen pro vás, pokud ho najdete?
Jsem normální, ráda si popovídám s kamarádkami. Poprvé po delším čase jsem byla i na dámské jízdě 🙂
(nm)
