Režisér NEJLEPŠÍ U NÁS!!!: Baník se vnímá srdcem

Foto: Zdroj FC Baník Ostrava

S napětím a zvědavostí očekávají nejen fanoušci Baníku premiérové promítání filmu NEJLEPŠÍ U NÁS!!!, které se uskuteční 16. listopadu v kinosále Velkého světa techniky DOV. S autorem scénáře a režisérem ADAMEM SUŠOVSKÝM jsme si o filmu a o jeho natáčení chvíli povídali. Rozhovor nyní nabízíme k přečtení.

Co se divák, který zhlédne váš film, dozví?

Dozví se, že Baník je nejlepší u nás. Myslím, že nejlépe to řekl trenér Smetana. Že si divák toho filmu koupí vstupenku za zavřené dveře. Vezmeme je do míst, kam se jen tak nedostanou a kam z tribun, sociálních sítí a médií běžně nevidí. Bez cenzury, bez jakýchkoliv zásahů, v syrové formě. A přitom divákovi ukážeme, že Baník je opravdu doslova životním průvodcem mnoha lidí.

Překvapil příběh, který jste dokumentoval, i vás samotného?

Sám jsem fanoušek Baníku. Pražáka bude ten film šokovat asi víc než nás, kteří v tom prostředí žijeme. Ale věřím, že opravdu za srdce vezme každého diváka. Mnoha lidí jsem se při natáčení ptal, co pro ně znamená Baník, protože jsem to chtěl sám vědět. A vždycky jsem se chtěl dopracovat k jiné odpovědi, než ke sdělení, že Baník je pro ně život. Protože mi to přišlo jako fráze. Ale pak jsem si uvědomil, že to, že Baník je pro ně život, říkají vlastně úplně všichni. A že to tak vlastně je. Že Baník je pro hrozně moc lidí tady součástí života. A to tak důležitou, že zjistíte, že ta odpověď vlastně žádnou frází není. Pak jsem se i sám sebe ptal, co bych si na to odpověděl já a zjistil jsem, že přesnější odpověď nenajdu.

Jakých lidí jste se na Baník ptal?

Zkoušeli jsme oslovit lidi napříč společnosti. Jeden člověk nám řekl, že Baník je vlastně jeho rodina. Je to fanoušek, který není ženatý, nemá děti, ale má Baník. A ten mu naplňuje život a on se s Baníkem cítí být bohatý a šťastný. Jedna paní učitelka nám řekla, že fotbal je něco jako náboženství a jít na Baník je jako jít do kostela.

Máte to taky tak?

Podobně. Pro mě Baník není ten tým, co nastupuje v jedenácti lidech na hřiště. Pro mě je Baník celá ta sobota. Ráno vstanu, píšu kamarádům, kdy máme sraz a kde. A jestli jdeme na pivo před fotbalem, nebo po. Pak se nasedne ve Frýdku-Místku do vlaku, večer se vrátíme, jsou v nás ty emoce, řešíme to a ve finále je vlastně jedno, jestli Baník vyhrál, nebo prohrál. Takhle jsme chodili i na druhou ligu, takhle bychom chodili, ať by se hrálo o titul, nebo o záchranu. Jen bychom se prostě na určité zápasy těšili víc a jinak.

Co jste se dozvěděl o lidech z Baníku, s nimiž jste s kamerou v ruce strávili mnoho času?

Jsem hokejový novinář, takže o tom fotbalovém prostředí jsem toho moc nevěděl. Jen to, co ví běžný fanoušek. A nikoho z hráčů a trenérů jsem osobně neznal. S výjimkou Martina Filla, se kterým jsem měl už nějakou pracovní zkušenost z dřívějška. Ostatní jsem znal jen jako fanoušek. A nejkrásnější bylo zjištění, jak je každý člen toho týmu úplně jiný. Jeden je emotivní, druhý je spíš introvert. Jeden vymýšlí fóry, druhý je častěji jejich terčem. Jeden je takový ten alfa samec, o druhém ani nevíš, že tam je. Třeba když přišel Dan Tetour, který je na hřišti totální zvíře, všichni čekáme, koho si zase povodí, komu přihraje na gól, nebo jestli ho dá sám. A v té kabině je tak tichý, že prvních čtrnáct dnů ostatní pořádně snad ani nevěděli, jak se jmenuje. Protože v kabině o něm nevíte. To mě na tom hrozně baví. Jak je ta kabina, která musí táhnout za jeden provaz, složená z lidí, kteří jsou od sebe úplně jiní. A jak je úkolem trenéra a managementu, aby to sladili natolik, aby ten kolektiv byl silnější než ten druhý kolektiv. Protože fotbal umí hrát víceméně všichni.

Do natáčecích plánů vám fatálně zasáhl koronavirus. Jak jste ve chvíli, kdy zachvátil svět a změnil vše včetně fotbalu, uvažovali? Ukončit natáčení? Nebo natáčet příběh o fotbalu v době koronaviru? Nebo najít nějakou třetí cestu?

Vydali jsme se, myslím, tou třetí cestou. Čekat jsme moc nemohli, nevěděli jsme a doteď nevíme, kdy to skončí. Kdybychom čekali, teď bychom měli hezké záběry z utkání se Spartou, ale co za měsíc? Zase se to zavře? To teď nikdo neví. Na druhou stranu, covid štve úplně všechny. Diváky, lidi v klubu, hráče, nás taky. A nechtěli jsme, aby film, který děláme ke stu letům Baníku, byl o covidu. Ale i na pozadí toho covidu se dá ukázat, jak je ten Baník vlastně výjimečný. Tu možnost jsme hledali, a myslím, že našli. Dokument ukáže lidi za branami stadionu v minus šestnácti stupních, protože se zrovna hraje se Spartou. A sejde se jich tam sto, i když na hřiště nikdo nedohlédne. Podobné to bylo v Příbrami, i když to jsme z filmu vystřihli a necháme si to spíš do chystaného seriálu, ale byli jsme svědky, jak lidi jeli v mrazu do Příbrami. I když zase zůstali za plotem. A o poločase jeli domů, aby stihli dojet včas, protože byl zákaz vycházení.

Točili jste i zápasy s Opavou…

To byl přece úžasný příběh. Hrálo se v Opavě, na stadion se nesmělo, v jeho okolí nebyl nikdo z Opaváků, ale bylo tam asi tři sta fanoušků Baníku. A doma proti Opavě, to ani nemluvím. To tam bylo kolik lidí? Čtyři sta? Pět set? Na stadion nemohli, zůstali před ním, natáhli si tam televizi a fandili. To v tom filmu je.

Co na vás v průběhu natáčení nejvíce zapůsobilo?

Dva momenty. Jednak to spojení víry, pana faráře a Baníku. Tam se totiž stala úžasná shoda náhod. My tu scénu v kostele točili na opravdové mši. To nebylo nijak nahrané. A to v termínu, který jsme vybrali úplně náhodou. Jen jsme chtěli, aby to bylo před zápasem s Opavou. Pan farář nás pozval, vybral náhodný den, my jsme přišli a ukázalo se, že zrovna v ten den bylo v evangeliu „Miluj svého nepřítele.“ Těch evangelií je nevím kolik set, na každý den připadne jiné a zrovna v ten den, před zápasem s Opavou, bylo v evangeliu tohle. To mi přišlo, jako kdyby to přišlo odněkud shůry.

A ten druhý silný moment?

To je příběh toho slepého fanouška, který na Baník chodí a který… No, nechci říct, že z toho fotbalu nic nemá. On z něho má možná víc, než máme my, co ho vidíme. To je pro mě moc silná věc. Já teď mám shodou okolností permanentku vedle něj, takže jsme se i spřátelili. Tohle je příběh, který v tom filmu podle mého názoru taky chytne za srdce. Protože nakonec zjistíte, že ten Baník nemusíte vnímat jen očima. Že ho vnímáte především srdcem.

(pd) Zdroj: FC Baník Ostrava