Jak jsme dobývali Ameriku – VII.

Nejklikatější ulice na světě

Vilém Žák

Byl to můj bláznivý nápad nadělit si na sedmdesátku dobrodružnou cestu po Americe. Najeli jsme 4580 kilometrů přes Kalifornii, Nevadu, Utah a Arizonu.
Z větších měst jsme navštívili Sant Diego, Las Vegas, San Francisco, Monterey, Los Angeles a Hollywood. Přivítaly nás nádherné skvosty přírody – Joshua Tree National Park, Hoowrova přehrada, Grand Canyon, Monument Valley, Bryce Canyon, Zion National Park, Sequoia Park a Yosemitský národní park.

Jako senioři jsme se s Vláďou rozhodli dobýt Ameriku. Je osmnáctého června roku dva tisíce třináct a my šlapeme v San Francisku po hlavní třídě, táhnoucí se kolem moře. Nese název po jednom ze zakladatelů Spojených států Thomasi Jeffersonovi. Udivují nás nejen překrásné scenérie skvostů architektury, ale také oživlé sochy, jenž za malý úplatek provádí bizarní gesta. 

Světoznámé tramvaje

Naším hlavním lákadlem jsou však světoznámé historické tramvaje, tažené lanem pod zemí mezi kolejemi. Město známé svým členitým povrchem je jimi doslova protkané už přes sto let. Po téměř dvouhodinové poctivě odstáté frontě na lístky se konečně dostáváme na řadu. Bedlivě studujeme tu podzemní techniku, která přes otáčecí systémy s tisíci kladkami tahá tramvaje desítky kilometrů i do kopců po celém městě.

Světoznámé historické tramvaje v San Franciscu.
Světoznámé historické tramvaje v San Franciscu.

Právě teď připravují „černí mistři“ tu naši, která se vrátila. Silou svých paží ji na točně otáčejí do protisměru a my nastupujeme. Ostrý hlas zavěšeného zvonce je znamením, že vyrážíme. Starobylá tramvaj pokrytá historickými nápisy se prudkým trhnutím rozjíždí. Je úplně nacvaknutá.

Mám kameru a společně s Vláďou jako mnoho jiných pasažérů visíme na stupátku a filmujeme ubíhající krajinu. Míjíme krásné bohaté čtvrtě a historická místa města i kouzelná zákoutí bočních ulic. Teď je právě pod námi nejklikatější ulička na světě, ale tu shlédneme až zítra. Na zastávkách přistupují další cestující a v tramvaji už není k hnutí. Čekám, až to někdo nervově či silově nevydrží, pustí se madla a skončí vedle kolejiště. Ale já to určitě nebudu.

Přijíždíme do centra města vyšperkovaného mrakodrapy, bankami a super luxusními obchody. Najednou koleje padají prudce dolů a my se v šíleném náklonu řítíme do propasti. Sotva stojíme na nohou. Konečně rovina. Na ní svou ďábelskou jízdu končíme. Už se stmívá, a tak rychle na autobus, ať stihneme vlak do našeho hotýlku v Red Wood City. S pomocí Canadiens whisky v hrdle blaženě usínáme.

Nejklikatější ulice

Druhý den ráno jsme už opět v centru San Francisca. Potkáváme dvě mladé bulharské cyklistky, které právě lepí defekty. Mají z nás radost, neboť po delší době slyší slovanský jazyk. Abychom se nenechali k něčemu svést, (třeba potěšit se, nebo opravit jejich duše) raději pokračujeme k prvnímu cíli naší cesty.

Nejklikatější ulice na světě
Nejklikatější ulice na světě

Tím je nejklikatější ulice pro automobilovou dopravu na světě. Ve třicetistupňovém svahu padá z hlavní tepny města prudce dolů do bohaté čtvrtě plné zajímavých kaváren a obchodů.

Aby to auta zvládla, musí jet v nebývale ostrých serpentinách. Od horní části svahu až k jeho konci je jich asi dvacet, takže ulice z nadhledu určitě vypadá jako obrovská anakonda. Jenže my to nevidíme, neboť je obklopená obrovskou spoustou nádherných keřů a květů připomínajících botanickou zahradu.

Čínská čtvrť

To už ale vyrážíme k hlavnímu cíli naší cesty, na který se moc těšíme. Má jím být originální česká restaurace v srdci San Francisca. Podle mapy se k ní nezadržitelně blížíme, když nás obklopí stovky Číňanů. Že by zájezd? Ne, okolní nápisy a obchody nám říkají, že jsme v Čínské čtvrti. Vláďa si kupuje na památku exportní hůlky na jídlo a já vějíř. Vklouzáváme do boční ulice a najednou ji máme před sebou.

Café Prague nás vítá v celé své kráse. Český vrchní, české servírky, česká piva a jídla. Co víc si můžeme po těch dnech odloučení přát. Blaženě se rozvalujeme u stolu a obdivujeme obrazy a další artefakty na stěnách, připomínající naši matičku Prahu. Plzeň sice stojí šest dolarů, ale je vynikající a pro nás nostalgickým spojením s domovinou. Máme čočkovou polévku a Vláďa jako makrobiotik si dává zelný salát. Já mám úžasný paprikový guláš s knedlíkem.

Z fotografií na stěnách se závistí na nás shlížejí čeští VIP hosté, kteří kavárnu před léty navštívili. Vidíme Karla Gotta s Ivanou, Klause, Zedníčka, Donutila i prezidenta Zemana. Personálu za výborné jídlo i hřejivé české slovo necháváme deset procent zpropitného. V Americe se dává až třicet, ale my musíme šetřit.

S Vláďou v české restauraci Café Prague u plzně.
S Vláďou v české restauraci Café Prague u plzně.

S nostalgií se loučíme a jdeme na nábřeží, abychom dokončili včera započatý okruh San Franciskem. Děti soutěží, kdo nejdál vystřelí lano upevněné na kole poháněném klikou. Nás ale upoutává obrovská maketa Alcatrazu. Je propracovaná do nejmenších detailů a člověk má pocit okružní plavby. Je nám jasné, že právě jsme ušetřili padesát dolarů za loď. Přicházíme k molu, od něhož jsme včera vyrazili. V zapadajícím slunci s úžasem pozorujeme, jak maličký remorkér tahá obrovskou zaoceánskou loď na širé moře. Jmenuje se Grand Princes, má osm palub a délku dvou Titaniků. Určitě patří k největším na světě.

Foto: Archív autora