Termín slavnostního otevření Nové radnice, vybudované v letech 1925–1930, byl stanoven na 28. října 1930, kdy si země připomínala 12. výročí vzniku samostatné Československé republiky. Právě v závěru října roku 1930 však byla Ostrava stižena lijáky, v jejich důsledku se řeka Odra vylila z břehů a zaplavila celé městské čtvrti.
Pod velkou vodou zmizely značné části Nové Vsi, Přívozu i Mariánských Hor, jejichž obyvatelé museli často bojovat o holý život. Slavnostní akt otevření nové radniční budovy byl živelní katastrofou poznamenán, účast ostravské veřejnosti tak byla skromná. Významné kritice však novou budovu podrobily tehdejší deníky, které jí vytýkaly vzhled, nadměrnou velikost či velké náklady i další, údajné nedostatky.
„Mediální i další kritice navzdory čas prokázal osvícenost postupu duchovního otce Nové radnice, starosty Jana Prokeše, který přes všechna úskalí nejen v podobě stížností, se zviklat nenechal, a tak unikátní stavba, nová dominanta města, mohla sloužit obyvatelům. Výsledná podoba Nové radnice, jak už se v Ostravě stalo dobrým zvykem, vzešla z architektonické soutěže vypsané v červenci roku 1923. V loňském roce byla ostravská Nová radnice zapsána do seznamu národních kulturních památek a náleží tak mezi nejvýznamnější a nejlépe dochovanou část českého kulturního dědictví. Nadčasovost i architektonické řešení stavby poutá pozornost celé řady obdivovatelů, obyvatel města i jeho návštěvníků,“ konstatuje Jan Dohnal, primátor města.
Nová radnice byla vystavěna podle společného projektu brněnského architekta Vladimíra Fischera a ostravských stavitelů Františka Koláře a Jana Rubého, interiéry navrhoval ostravský architekt Karel Kotas. Náklady na stavbu přesáhly 50 milionů korun; tato částka se prakticky rovnala všem ročním příjmům tehdejšího řádného (neinvestičního) městského rozpočtu, z čehož si lze učinit přibližnou představu o tom, kolik by nás taková stavba stále dnes.
Díky svým monumentálním dimenzím (jde o zhruba 7200 m² zastavěné plochy a 187 000 m³ obestavěného prostoru) se tato unikátní stavba stala největší radnicí v republice, a tento primát drží dodnes. Nepřehlédnutelnou dominantou je radniční věž, sahající do výšky 86 metrů. Naopak v interiéru je zajímavou technickou památkou funkční paternosterový výtah v jižním křídle, zprovozněný v roce 1928. Na umělecké výzdobě radnice se podílelo několik významných umělců – grafik Emanuel Hrbek, sochaři Josef Axmann, Rudolf Březa a Václav Hynek Mach. Poslední z nich je autorem čtyř monumentálních soch na průčelí radnice, které jsou alegoriemi hornictví, vědy, obchodu a hutnictví. Nelze zapomenout ani na fakt, že stavba radnice dala impuls výstavbě zcela nové čtvrti, která významně rozšířila městské centrum.
Tak trochu jiný pohled na Novou radnici zpracoval Jozef Šerka z Archivu města Ostravy:
Nová radnice v Moravské Ostravě oslaví letos v říjnu 95 let od svého vzniku. Při příležitosti výročí se zpravidla připomíná historie vzniku této monumentální budovy, jsou zmiňována jména Vladimíra Fischera, Františka Koláře a Jana Rubého, podle jejichž projektu byla vystavěna, právem se nezapomíná ani tehdejšího starostu města Jana Prokeše, bez jehož úsilí a pevné vůle by tento nepřehlédnutelný symbol města možná ani nevznikl. Hodně se již napsalo o využití radnice, o její umělecké výzdobě nebo o významných návštěvách, které ji poctily svou přítomností. Trochu nezaslouženě ovšem zůstávají ve stínu některé neméně zajímavé detaily z výstavby radnice, bez jejichž realizace by tato budova vůbec nemohla řádně fungovat. Pojďme si nyní pro změnu připomenout některé z nich.
Když radnice ve 20. letech 20. století vyrůstala, projektanti museli samozřejmě řešit množství ryze praktických a pro nás zdánlivě banálních problémů, mimo jiné i to, jak se bude v celém komplexu větrat a topit. Větrání běžných kancelářských místností se mělo provádět samozřejmě okny podle aktuální potřeby; v radnici však bylo několik prostor, pro které bylo speciálně navrženo větrání umělé – konkrétně velký zasedací sál zastupitelstva, zasedací místnosti městské rady a prostory vyčleněné pro radniční restauraci.
V té době nešlo samozřejmě o žádnou klimatizaci v dnešním slova smyslu. Větrání nemělo prostory vytápět ani chladit, pouze jen přivádět čerstvý vzduch (filtrovaný, podle potřeby vlhčený a přiměřeně předehřátý) a samozřejmě odvádět vzduch vydýchaný a znečištěný. Čerstvý vzduch byl nasáván ventilátory ze dvou vzdušných kanálů, které ústily za budovou (jeden směrem do ulice Horovy – ten obsluhoval zasedací sály, jeden k nábřeží – pro radniční restauraci). Odsud přicházel do filtračních komor, kde sedimentovaly těžší prachové části, ty menší byly zachycovány vodní mlhou. Nejjemnější znečištění zachycovaly vyměnitelné filtry. Takto vyčištěný vzduch pak v případě potřeby přicházel do tzv. topných komor, kde mohl být v závislosti na teplotě vzduchu venkovního předehřát tak, aby do zasedacích a restauračních místností neproudil vzduch příliš studený nebo mrazivý. Předehřátí vzduchu zajišťovaly dva parní kotle.
Pokud byl vzduch v létě naopak příliš horký, topné komory samozřejmě obcházel a jedinou možností jeho ochlazení bylo vhánění většího množství vodní páry do komory filtrační. Pak už byl vzduch svislými šachtami veden do větraných místností, odkud byl pod menším tlakem posléze odsáván. Proudění vzduchu bylo regulováno mechanicky prostřednictvím šoupátek a klapek, ovládání tvořila soustava ocelových lanek, svedených po kladkách do kotelny, kde mohl celý systém řídit jeden člověk. Na rozvodné desce měl k dispozici údaje z elektrických teploměrů, které byly umístěny ve všech větraných místnostech.
Kotelna se nacházela od roku 1927 ve sklepení střední části radnice. Původně tomu tak nebylo; jak známo, radnice se stavěla po částech a nejdříve bylo hotové levé křídlo, určené původně pro župní (krajský) úřad a pak pro jiné úřady státní. Kotelna tedy byla nejprve provizorně umístěna v tomto křídle a zpočátku disponovala pouze dvěma kotli na ohřev topné vody. Jakmile to stav střední části umožnil, byla přenesena tam a doplněna ještě o dva kotle další. Z dokumentace se dozvídáme, že šlo o litinové kotle na ohřev vody pro ústřední topení sytému Catena německé firmy Strebel z Mannheimu, které byly zhotoveny v její továrně v obci Zastávka u Brna (stejná firma dodala také už zmíněné dva kotle parní pro vyhřívání topných komor vzduchové ventilace).
Vzhledem k tomu, že radnice byla komplikovanou stavbou, bylo nutno počítat s tím, že obsahuje nejen kanceláře, které bylo účelné vytápět v úředních hodinách (tehdy zhruba od 7 do16 hod.), ale také obchodní místnosti v přízemí, u nichž se předpokládal provoz celodenní, a konečně i restaurační místnosti a byty pro vedoucí úředníky (v pravém křídle radnice), kde byla potřeba topit hlavně večer. Aby byl celý topný systém maximálně efektivní a úsporný, byl fyzicky rozdělen jednak na tři skupiny podle pravděpodobné doby vytápění (kanceláře, obchody, restaurace a byty), a dále na další tři skupiny podle členění komplexu radnice, aby z jednotlivých budov bylo možno vytvořit podle potřeby v podstatě samostatné jednotky (levé křídlo, střed, pravé křídlo). To se týkalo momentálně levého křídla, v němž byly umístěny od roku 1928 už jen úřady státní. Levé křídlo bylo v té době proto od zbytku radnice fyzicky zcela odděleno, jedinou spojnicí bylo právě vedení topné (a také teplé užitkové) vody. Kombinací obou těchto sad podle doby a podle umístění mohlo vzniknout až devět topných skupin. V praxi to ale asi bylo méně, protože restaurace se samozřejmě nalézala jen ve střední části, byty v části pravé a snad v té době i levé, zatímco ve střední části naopak nebyly obchodní místnosti. Samotné vytápění místností zajišťovaly v levém křídle a střední části litinové radiátory značky „Hahn“ nebo „Ostrak“ (druhá zmíněná firma měla svou továrnu přímo v Ostravě), ve zbylé části radnice pak z úsporných důvodů plechové radiátory rovněž ostravské firmy Alois Fuchs.
Pro ohřev teplé užitkové vody byly v kotelně instalovány dva bojlery, vyhřívané parou ze dvou výše zmíněných parních kotlů, které se staraly také o ohřev vzduchu pro ventilaci. Každý z bojlerů měl podle projektu obsah přes 3500 litrů, aby bylo možno s rezervou uspokojit špičkovou poptávku, odhadovanou pro celou radnici na téměř 6200 litrů teplé vody za hodinu. Montáž celého systému vytápění, rozvodů teplé vody a větrání byla svěřena ostravské firmě Hygiea.
Vzhledem k tomu, že kotle byly tehdy samozřejmě vytápěné uhlím, muselo se myslet i na to, aby kouř a saze z komínů ústředního topení neznečišťovaly radniční věž. Převládajícím v této oblasti byl západní vítr, takže i kotelna, umístěná v suterénu střední části radnice, byla situována excentricky na jihozápadní strany budovy tak, aby kouř stoupající z komínů byl odnášen zcela mimo budovu.
Jak je vidět, pamatovalo se skutečně na každý detail. Přesto je přirozené, že sebedokonalejší stavba nemůže být bez kazu, což se projevilo právě u komínů ústředního topení. V důsledku jejich nedostatečné izolace začalo být během topné sezóny v místnostech, kterými komíny procházely, nesnesitelné horko. Ve stížném dopise přednostů takto postižených městských referátů se konstatovalo, že zaměstnanci „jsou vystaveni přímému martyriu a nebezpečí na zdraví, přestože ohřívací tělesa jsou celý rok uzavřena. Vedro v těchto místnostech dosahuje přes 30 stupňů Celsia a zaměstnanci trpí stále katharem průdušek, bolením hlavy jako v horečce, nachlazením, brzkým unavením a vysílením pracovních sil, takže tím trpí i výkon práce“. Kontrolní měření potvrdila oprávněnost těchto stížností, takže následně provedla firma stavitele Artura Rozhona dodatečnou izolaci komínových těles korkovými deskami, čímž byl i tento problém ke všeobecné spokojenosti vyřešen.
(nm)
