Jak o sobě s oblibou říká, jen tak je a k tomu mluví, fotí a píše. Pestrost osobnosti Martina Straky snad nemá hranic a on si to všechno umí užít. Dvacet let komentuje v televizi, od roku 2013 je hlasem Masarykova okruhu v Brně, fotografuje po celém světě, spolupracuje s prestižními časopisy či festivaly, dopisuje svou sedmou knihu.
Blíží se také výjimečný večer s názvem „Hvězdy F1 v Ostravě“, který nabídne setkání se světem Formule 1 tak, jak ho z obrazovky neznáte, který se uskuteční 30. září ve velkém sálu Slezskoostravského hradu.
Martin Straka patří mezi nejvýraznější fotografy současné Ostravy. Zachycuje svět z úplně odlišných úhlů – jednou stojí u závodní dráhy, podruhé v zákulisí divadla, nebo uprostřed davu na hudebním festivalu. Jeho fotografie nejsou jen obrazy, jsou to emoce – okamžiky, které by jinak zmizely v čase. A jaké to je být fotografem „rozkročeným“ mezi sportem a uměním se dočtete v rozhovoru.
Martine, jak ses vlastně dostal k fotografování a pamatuješ si na svůj první fotoaparát?
Všechno se rozjelo díky tátovi Vítovi. On mi poprvé půjčil fotoaparát a ve mně už tenkrát praskla vášeň. Byla to Směna 8M a bylo mi jedenáct.
Kdy sis uvědomil, že fotografie pro tebe není jen koníček, ale cesta?
Tohle asi není podstatné. Důležitá je tvorba jako taková a je fuk, jestli je to koníček, cesta, práce.
Proč odmítáš Photoshop a úpravy fotek?
Pracuju s brněnským programem Zoner a bohatě mi to stačí. Upravím jen světlo, tmu, ořez a to je celé. Jakékoli změny ve fotkách jsou pro mě zločinem (Cha!). Bavíme se samozřejmě o reportážní, dokumentární, sportovní fotografii, která je mou hlavní parketou. Ale neretušuju ani akty a dámy to o mě vědí. Zkrátka přirozenost je u mě na prvním místě.
Jaký okamžik ve tvé profesní kariéře považuješ za klíčový, kdy sis řekl „tohle je fotka, která tu bude navěky“?
Těch okamžiků je spousta. Tedy ať to nevyzní, že denně udělám takové snímky, to rozhodně ne, ale za ty všecky roky s železem a sklem se takové okamžiky zkrátka nasbíraly. Nejlépe je zajít na nějakou mou Talk Show, na kterých promítám fotografie a vyprávím jejich příběhy. Ale alespoň jeden konkrétní příklad – obrázek Michaela Schumachera líbajícího své Ferrari v italské Monze. U fotografa mé kategorie je kromě jiného důležitá rychlost a rozhodnost a právě tento záběr byl právě o tom všem.
Máš raději práci na velkých akcích, nebo intimní a silné zákulisní momenty?
Oboje. Miluju lidskou energii a jsem v ní velmi rád, takže tlačenice při Colours of Ostrava nebo na startovních roštech a v kulisách světových závodů, to je moje. A stejně pěkně mi je v zákulisí. Je to jedna z mých balancí, ve kterých žiju a tvořím.
Jaké to je stát s foťákem u tratě závodu 24 hodin Le Mans? Úplně mě z toho mrazí …
Tady se dostáváme k mé další roli – komentátorské. Le Mans v televizi komentuju od roku 2007 a je to nekončící vášeň. No, a protože jsem blázen, jezdím tam na testování, které je týden před závodem. Fotím, se všemi si povídám, což se mi pak vrací v pražském studiu Eurosportu. A k tvé poznámce, ano, klepou se mi špeky (můj výraz pro husí kůži) jak přímo na závodišti tak u mikrofonu.
Martine, vzpomeneš si na nějaký okamžik ze světa motorsportu, který tě nejvíce zasáhl?
I těch jsou mraky. Například není úplně snadné komentovat v přímém přenosu smrt závodníka, což se mi stalo dvakrát. Ale bohužel, motorsport je stále strašidelně nebezpečný, všichni s tím musejí počítat. Sám jsem zažil dva okamžiky, kdy jsem tu už neměl být. V roce 2014 na Slovakiaringu nade mnou letěl Tomáš Enge s Lamborghini Gallardo GT3 a já byl pak první, kdo ho tahal z rozbitého auta ven a na Dakaru 2023 mě málem rozsekal Francouz Romain Dumas. To mi zachránil život kolega a kamarád Petr Lusk, který v pravou chvíli na mě zařval Bacháááááááá! A já uskočil, naštěstí na správnou stranu. Všechno to byly tisíciny vteřiny.
Jak zvládáš po fyzické a psychické stránce tyto náročné akce?
Základem je láska. V překladu děláš, co miluješ a tím vše zvládáš mnohem snáz. A k tomu denně plavu, saunuju, to jsou velké akumulátory života.
Pojďme domů. Bydlíš nedaleko Ostravy ve Vratimově, je pro tebe Ostrava jen domov, nebo tady nacházíš také inspiraci?
Ostrava je moje! Měl jsem různé nabídky z Prahy, ale nechal jsem je být, protože Ostrava je zcela výjimečná. Vším. Prahu miluju, ale domovem je zkrátka Ostrava.
Co pro tebe znamená festival Colours of Ostrava?
Čtyřdenní umělecký mejdan, jehož jsem sakrarád součástí. Dlouhé roky jako fotograf Reflexu, od předloňska jako festivalový tvůrce.
Jak vnímáš, když se tvé fotografie dostanou do galerie, nebo na přední stránky časopisů?
Je to radost, koření tvorby.
Vydal jsi několik knih, třeba o legendách českého motosportu, přemýšlel jsi nad tím dlouho, než si ji vydal?
Na světě je šest strakatých, každá je jiná a jsem „Happy Straka“, že jsem „jen“ autorem. Po letech v nakladatelství Slovart jsem letos přešel do barev Albatros Media, to znamená, že vždy máte okolo sebe skvělý tým lidí, který se o všechno stará a vy máte autorskou a tvůrčí svobodu. Právě dopisuju novou knihu Hvězdy F1 v Brně, a když se nebesa nepokroutí, bude na jaře na světě.
Co ti dává větší radost – publikace, výstava, nebo okamžik soustředění před tím než vznikne fotografie?
Výborná otázka! Všecko! Vše je velmi vzrušující a ještě přidám chvíle před zahájením komentování. V televizi, do ampliónů Masarykova okruhu či vrchařské legendy Ecce Homo ve Šternberku, vždy je to silná tense, napětí. Ne tréma, ta naštěstí odvlála už v televizních začátcích, je to něco velmi silného, nesnadno popsatelné. A velkou roli v onom stavu hrají mí rodiče, Mami Madalén a Tati Vít, které už dlouho nemám. Odmala mě ve všem podporovali a vím, že by měli radost.
Co tě po tolika letech stále žene dopředu, a máš nějaký sen, který by sis chtěl splnit?
Už jsem jednou zmínil přirozenost, ta je u mě důležitá ve všem a to je onen dvanáctiválec Ferrari ve mně. A sen? Já přeci žiju svůj sen.
Co bys poradil mladým fotografům, kteří teprve začínají?
Ať jsou sví. Ať se nenechají zviklat jakýmkoli trendem, jsou pracovití a skromní a ať vydrží.
Martin Straka zůstává věrný okamžiku – ať už stojí u závodní dráhy, v zákulisí divadla, nebo na festivalové louce. Jeho fotografie nejsou jen záznamem reality, ale odrazem způsobu, jakým svět vidí: bez přikrášlení, bez filtru, syrově a opravdově. Přestože si jako fotograf na volné noze nevybral lehkou cestu, právě svoboda mu dává sílu i motivaci pokračovat. A možná je to právě tato vytrvalost a víra v sílu okamžiku, díky nimž se jeho snímky stávají nadčasovými.
(nm)
