Vilém Žák
Byl to můj bláznivý nápad nadělit si na sedmdesátku dobrodružnou cestu po Americe. Najeli jsme 4580 kilometrů přes Kalifornii, Nevadu, Utah a Arizonu. Z větších měst jsme navštívili Sant Diego, Las Vegas, San Francisco, Monterey, Los Angeles a Hollywood. Přivítali nás nádherné skvosty přírody – Joshua Tree National Park, Hoowrova přehrada, Grand Canyon, Monument Valley, Bryce Canyon, Zion National Park, Sequoia Park a Yosemitský národní park.
Jako senioři jsme se rozhodli dobýt Ameriku. Na cestě jsme už několik dnů. Právě odjíždíme z Monument Valley a míříme do světoznámého Bryce Canyonu. Po cestě potkáváme skupinky vyčerpaných cyklistů, kteří v tom šíleném vedru jedou několikadenní etapový závod. Ještě že nám funguje klimatizace a cola v kelímku s ledem nás udržuje ve střehu.
Záhy vidíme zajímavý úkaz známý z našich cest, jenže v obráceném pořadí. Nevěřím svým očím. Obrovský obytný karavan táhne za sebou malé osobní auto. Vláďa zkušeně prohodí: „Mají to vymakané. Dorazí na místo, utáboří se a okolí projíždějí v malém žihadle, které je úsporné a všude zaparkuje.“
Skalní útvary se neustále mění a jsou čím dál víc divočejší. Sjíždíme z hlavní cesty a najednou jsme v zajetí rudých skal, rudého písku, zkrátka všechno kolem je červené. Jsem potěšený, že tu nádherně krásnou červeň vidím i já, i když mám porušený barvocit. Proslulý Red Canyon nám říká, že už se blížíme k cíli naší cesty. A skutečně. Po zdolání několika serpentin a ve skále vytesaných průjezdů nás vítá vstupní brána Bryce Canyonu.
Máme permanentku a tak ve Visitor Centru nakupujeme jen pár mapek a pohledů. Jsem zvědavý, zda literatura nelže a zdejší krajina je opravdu tak úžasná. Jedeme několik desítek kilometrů až na poslední vyhlídku, ale to co vidíme kolem sebe, nás zatím spíše deprimuje, než povznáší. Všude trčí děsivě černé pahýly ohořelých stromů, jakoby se tu prohnala poslední apokalypsa.
Bryce Canyon
Ale to už jsme na parkovišti Rainbow Pointu. Vysedáme z auta a jdeme k okraji divoké prohlubně. Pod námi se otevírá neskutečný svět bizardních skalních útvarů
a my nevíme, kam dřív s očima.
Začínáme chápat, proč je Bryce Canyon jeden z nej-navštěvovanějších národních parků
nejenom v jižním Utahu, ale i celé Ameriky. A to jsme teprve na začátku našeho poznávání. Takových samostatných vyhlídek je tu mnoho a jedna krásnější než druhá. Nás nejvíce učarovaly vyhlídky Sunrise, Sunset, Inspiration a Bryce Point. Zejména ty dvě poslední mají doslova magický ráz. Skály pod nimi vypadají jako lidské postavy stojící v míse. Nejsou jich desítky ani stovky, ale tisíce.
Dále vidíme nekonečné množství podivně tvarovaných hrotů, pilířů, či červených minaretů. Necháváme se okouzlit touto strhující divokou krajinou, v níž skalní útvary se na sebe napojují a vytvářejí soubory vzájemně propletených vrcholů s úzkými průrvami a ostrými srázy. Proboha, jak tohle všechno mohlo vzniknout?
Z průvodce se dovídám, že před sto čtyřiceti miliony lety začaly na sebe sedat vrstvy pískovce, vápence a slinu. Po několik stovek tisíc let je pak ledy, vody a vichry vyřezávaly až do dnešní podoby. Eberenz Bryce, po němž nese kaňon název, v roce 1875 hovořil o bezedném a nekonečně zakrouceném pekle plném labyrintů, v němž se mu každý rok ztratily stovky krav. Co tam dole žraly a dělaly, nevím.
My totiž dolů nejdeme a raději si naplno vychutnáváme tu plastickou krásu, které pochodující slunce dává každou chvíli jiné fantaskní tvary. Ano, takových míst jako je Bryce Canyon, je na světě málo. Člověk by chtěl roztáhnout ruce a letět nad tou nádherou jako skalní orel.
Zion park
Musíme se však rozloučit, neboť je pozdní odpoledne a nás čeká Zion park. Zdárně jsme přijeli k bráně parku, ale netušili jsme, že od ní je to k Visitor centru přes čtyřicet kilometrů jízdy v šílených soutěskách s tunely ve skalách.
Vítá nás obrovský kemp pro tisíce účastníků a cedule „Obsazeno“. Polévá nás smrtelný pot, neboť se už šeří a my nemáme zajištěný nocleh. „Vláďo, zkus to u rančera na bráně!“ povídám. Rančer reaguje ryze americky: „Máte problém? Sem s ním!“ Je to neuvěřitelné, ale jeden z turistů nepřijel a my máme místo pro auto i stan. Najít ho podle plánku v té obrovské změti sektorů a čísel byl docela problém.
Hladoví se vrháme na nudle, rajčata, papriky, okurky a feferony. Bodlo by pivo. Stan nahazujeme jen lehce a žízniví spěcháme do venkovního restaurantu. Tam s pohodou v duši zapíjíme náš úspěch. Když se nám i daří spojit pomocí tabletu s našimi drahými v domovině, jsme nadmíru spokojeni.
Rozverně celí šťastní padáme s Canadiens Whisky do spacáku. Za hodinu nás probouzí silný vítr a my do rána držíme stan. Celý zblblý a ospalý hledám toalety. Ty jsem našel, ale cestu zpět už ne. Za hodinu mně přivezli autem a Vláďa svým pohledem vraždil. „Kde jsi byl, ty vole, honíme každou minutu a ty se flákáš!“
