Jako senioři jsme se rozhodli dobýt Ameriku. Na cestě jsme už několik dnů. Právě jsme pokořili největší výzvu našeho amerického snu Grand Canyon. Totálně zničený, ale nesmírně šťastný padám únavou k nohám přítele Vladimíra, který mně už skoro hodinu očekává na parkovišti.
Je osm hodin večer a téměř tma. Jsme jedni z posledních účastníků. Nasedáme do auta a jedeme do třináct kilometrů vzdáleného kempu, v němž máme ubytování. Jako proviantní náčelník přicházím s nákupem dobrot na oslavu našeho velkého úspěchu.
Ztracené doklady
Úsměv na rtech mi mrazí Vladimírův vyděšený obličej a jeho šokující informace. „Viléme, stal se strašný průser. Všechny peníze a doklady, co jsem měl v ledvince, jsem dal do batohu a ten zůstal na parkovišti u kaňonu na kamenné zídce. S Amerikou je konec. Určitě ho někdo sebral.“
Plně si uvědomuji tu hrůznou pravdivost jeho slov, neboť v Ostravě by byl batoh pryč za minutu. Ale jsme v Americe! Co když to bude jinak! Jedeme zpět. U vjezdu do parku už za totální tmy seznamujeme službu konající rančerku s naším těžkým problémem. Ta okamžitě vysílačkou volá své hlídkující kolegy na parkovištích.
„Panebože, jak máme najít batoh, když za tmy ani nenajdeme to naše parkoviště. Jsou jich tu desítky, každé pro stovky aut,“ honí se mi hlavou. Vláďa vystupuje na prvním, chvíli mluví s rančery a pak mizí ve tmě. Já mám nervy napnuté k prasknutí a v duchu se modlím k Velkému Manitu.
Za pár minut se Vláďa vynořuje ze tmy. Je to neuvěřitelné! Na zádech nese svoji batožinu se všemi doklady i penězi. Máme obrovskou radost a ve stanu teče Kanadiens whisky proudem. Ve snech se mi zjevuje, jak s roztaženými pažemi létám v extázi nad průrvami skal a prudce padám až k hladině Colorada, abych se od ní odrazil a vzlétl až do oblak. Byl to můj životně nejkrásnější létací sen. A že jich za ta desetiletí, co jsem na světě, už bylo.
Hoowrova přehrada
Druhý den je před námi další z divů světa – Hoowrova přehrada. Po padesáti kilometrech jsme na hranici Nevady a Arizony uprostřed Mohavské pouště. Kontrolují nás dva policisté a teprve pak sjíždíme k tomuto výraznému symbolu Spojených států. Mohutnost stavby, zejména dvě stě dvacet metrů vysoká a tři sta osmdesát metrů dlouhá hráz, nám vyráží dech.
Je to opravdu technický zázrak. V době vzniku byla největší přehradou planety i s největší hydroelektrárnou. Stále nechápu, jak mohli před osmdesáti lety uprostřed vyprahlé pouště bez přístupových cest postavit tak úžasné dílo o větší ploše, než mají pyramidy v Gíze. Dodnes je to neslavnější stavba svého druhu na světě.
Procházíme se po obrovské hrázi a pod nohama máme miliony betonových kvádrů, které ještě dnes nejsou stoprocentně ztvrdlé. Představuji si, jak v roce 1931 dělníci zavěšení na lanech začali zpracovávat stěny kaňonu a vrtali čtyři obrovské, třináct metrů široké a tisíc metrů dlouhé tunely, aby odklonili řeku Colorado.
V té době byla velká hospodářská krize. Za nelidských podmínek pracovali dělníci dvacet čtyři hodin na tři směny a bez řádného zajištění. Do roku 1936, než byla stavba hotova, jich zahynulo přes sto. Na památníku čtu lakonický nápis: „Zemřeli, aby rozkvetla poušť.“
Všichni zasvěcení víme, že bez Hoowrovy přehrady by nebylo dnešní Las Vegas. Před tím malé městečko se teprve s výstavbou přehrady, dostatkem elektrické energie a legalizací hazardu, rozvinulo do dnešní oslnivé podoby.
Nádrž je tak obrovská, že lidé po jejím napuštění věřili, že bude mít negativní vliv na rotaci země. Dívám se na jednu stranu hráze a vidím, jak usazené sedimenty potvrzují rychlé vysýchání přehrady a řeky. Už dnes se odborníci starají, co bude dál. Na druhé straně hráze vidím mohutnou hydroelektrárnu a za ní se tyčící nový most Hoower Dam Bypass. Ten svedl veškerou dopravu, která do roku 2010 probíhala po hrázi elektrárny.
Monument Valley
Loučíme se s tímto zázrakem civilizace a spěcháme na Monument Valley. Je pravým rájem arizonských kovbojů i symbolem tradic tamějších Indiánů kmene Navajo. Přijíždíme do regionu severo-americké Koloradské plošiny na jižní hranici státu Utah a severní Arizony. Pouštní krajina dostává načervenalou barvu, což svědčí o tom, že jedeme správným směrem. Přejíždíme menší pahorek a najednou se před námi ote-vírá fantastická krajina Údolí monumentů. Ano, to je to úžasné místo známé všem klukům i lidem z celého světa, milujícím Divoký západ. Jdeme na vyhlídku a před námi se tyčí množství červených pískovcových skalních útvarů vyrůstajících z absolutně plochého dna pouště. Nejvyšší měří tři sta metrů.
Trochu závidíme turistům, kteří pod námi v autech projíždějí kolem bizardních skal a z bezprostřední blízkosti si vychutnávají tu nádheru. Celé území se nachází v autonomní indiánské rezervaci Navajo. Proto jako všichni ostatní turisté i my platíme vstupné.
Máme před sebou ten nejtypičtější obraz amerického Divokého západu. Romantická krajina mnohokrát posloužila jako exte-riéry při natáčení amerických filmů, zejména westernových. Stolové hory obklopené prázdnotou a písečnou pouští se staly nesčetněkrát objektem pro filmaře a fotografy z celého světa.
Jsem moc rád, že i já jsem se mezi ně zařadil. Fascinují mne nejenom podivné tvary skal, ale i jejich jasně červená barva, kterou má i zdejší písek. Když přivřu oči, vidím John Wayena, jak se s dostavníkem a pronásledovaný desperády, řítí prašnou krajinou.
A tak mně ani nepřekvapuje, že má jako jedna z největších amerických filmových legend svůj kout v tamějším muzeu. Je v něm vyobrazen na několika fotografiích v životní velikosti a já se velmi rád s ním fotím. V muzeu zachycujícím především život Indiánů kmene Navajo obdivujeme jejich pestré oděvy, šperky, výrobky z kůže a kovu, tkané koberečky i kreslené a vyšívané obrazy. Všechny vystavené předměty mapují jedinečný život původních obyvatel této nevšedně krásné a zajímavé oblasti.
Musíme však končit, čeká nás další dobrodružství.
