Na pohárový zápas s Legií Varšava se těšil stejně jako celá Ostrava. V jeho úvodu ještě stačil přihrát Matěji Šínovi na vedoucí gól Baníku, než přišla nešťastná zhruba dvacátá minuta. A v ní zákrok, na který FILIP KUBALA nikdy nezapomene, ač vyhlížel nevinně.
Chvilková ztráta koordinace, nečekaný zásek nohy o trávník a setrvačný pohyb těla dál. A katastrofální následky v levém koleni. Od tohoto okamžiku uplynuly už tři měsíce. Jak je na tom útočník Baníku dnes? A jak dlouhá bude ještě jeho cesta za návratem na hřiště?
Filipe, od operace přetrženého křížového vazu uplynulo už šest týdnů. V jaké fázi rekonvalescence se nacházíte nyní?
Pořád to beru tak, že se to všechno nachází v nějaké počáteční fázi. Celý problém byl v tom, že kromě křížového vazu byl poraněný i postranní, a navíc i meniskus. Koleno se proto muselo v první fázi léčit jinak, nemohl jsem jít hned na operaci. Nejdřív se musel zahojit postranní vaz. To odložilo operaci o pár týdnů.
Tu jste absolvoval před šesti týdny…
Ano a doufám, že to nejhorší už je, doufám, za mnou. Teď už jsme s fyzioterapeutem naběhli na cvičení, pak přijde posilování, v další fázi začne běhání, pak už s týmem, a nakonec plná zátěž. Takže teď jsem teprve na začátku a čeká mě ještě dlouhá cesta.
Máte v hlavě nějaký termín, který si v sobě nesete jako den, kdy začnete znovu hrát?
Ne. U tohoto zranění je to hrozně složité. Každému se hojí jinak, někdy mohou přijít komplikace, těch vlivů je v různých fázích celé cesty ještě víc. Budou to ještě měsíce. Odhad je takový, že by to mohlo přijít osm, možná devět, nebo deset měsíců po operaci. Nechci se ale nechat nějakým termínem svazovat nebo naopak se k němu příliš upínat. Čím dříve to přijde, tím budu raději, ale nesmím to podcenit. Budu doufat, že na konci sezony klukům ještě stihnu pomoct, když ne, tak až v té příští.
Ačkoliv už se ten moment nedá vrátit a napravit, vracíte se ještě někdy ve vzpomínkách k situaci, která vám zranění kolene přivodila?
Člověk zpětně přemýšlí o různých věcech. Co mohl víc udělat pro to, aby k takovému zranění nedošlo, co dělat v budoucnu, aby se to nestalo znovu, jak třeba tuhle zkušenost vytěžit a pomoct někomu jinému, aby se mu tohle nestalo. Ale je to hrozně složité a faktorů, které hrají roli, je moc. Takové zranění nemusí být nárazové, může to být důsledek něčeho dlouhodobějšího. Problému, který vyústí v tom jednom okamžiku a koleno to schytá víc, než by třeba muselo.
Vy jste před tím, než ke zranění došlo, nějaké potíže s kolenem pociťoval?
Neměl. Cítil jsem se dobře a těšil jsem se na zápas s Legií… Ale víte co, teď už se snažím dívat hlavně dopředu. Kdybych se k tomu, co se stalo, pořád vracel, jen bych si to v hlavě komplikoval. Ano, když jsem se od té doby poprvé vrátil na stadion, do toho místa, kde k tomu došlo, jsem se díval. Člověk má tendence přemítat, a ten okamžik si připomínat, přemýšlet o tom, co mohlo být jinak, ale teď už se snažím dívat hlavně dopředu.
Ze hřiště jste tehdy odešel po svých, proto asi v první chvíli snad nikoho nenapadlo, v jak vážném stavu už v té chvíli vaše koleno bylo…
Já sám jsem si v té chvíli říkal, nebo jsem spíš doufal a přál si, aby koleno bylo víceméně v pořádku. Šel jsem po svých, ale byl jsem zkrátka asi v nějaké tenzi, v nějakém zápasovém rozpoložení, že jsem to zranění skoro nevnímal. I druhý den ráno jsem pořád věřil, že to tak hrozné nebude. V nemocnici to ale hrozné bylo. Doufal jsem, že to nebude ta nejhorší diagnóza, pokud jde o koleno. A nakonec to bylo vlastně ještě horší. Tři věci najednou. Něco, co se ve fotbale stává málokdy.
Postranní vaz a meniskus už jsou zahojeny?
Ano a je to dobře, protože léčit tři zranění v jednom koleni najedou je nápor na tělo. Ta předoperační léčba pomohla nejen postranním vazům, ale nakonec i menisku. Proto jsme s operací křížového vazu čekali a odložili jsme ji. Ten čas za to určitě stál.
Jak v takové situaci pracuje hlava? Čas běží, vy určitě cítíte, že vás tým potřebuje a že byste teď asi hrál, ale zároveň víte, že čekání bude ještě dlouhé…
S hlavou pracuju dlouhodobě a myslím, že dobře. Ale tohle je pro mě v tomto ohledu další výzva. Vím, že se vrátím, vím, že to bude dobré, jen se člověk musí srovnat s tím, že ten čas bude dlouhý. Chodím do kabiny, bývám s klukama, vnímám, že je to trochu nahoru dolů, protože se dařilo, teď se tolik nedaří. A o to víc mě mrzí, že nemůžu pomoct. Tohle je náročné. S klukama i s trenéry se bavíme, oni všichni vědí, že bych jim zvláště teď chtěl hodně pomoct. Ale bohužel to nejde. Snažím se na to nemyslet, ubíjelo by mě to ještě víc. Musím teď myslet na to, že mám svůj úkol a že ho splním. To nejtěžší mám za sebou.
Pomáhá vám, že do míst, odkud pocházíte a kde máte rodinu, to z Ostravy nemáte daleko?
To je určitě důležité. Pomáhá mi hodně lidí. Fyzioterapeuti, kluci v kabině, přítelkyně doma, ale i rodina, kterou mám z Ostravy blízko a kam teď tím víc jezdím. Kdybych hrál někde na druhém konci republiky, tohle by mi chybělo.
Před několika dny jste konečně odložil berle. Další překonaný milník. A možná nový příděl motivace, ne?
Musím říct, že v těch prvních šesti sedmi týdnech před operací jsem tu motivaci cítil hodně. Věděl jsem, že musím zamakat, aby se stav před operací zlepšil. Hodně jsem posiloval, aby byla noha na operaci dobře připravena. Tehdy jsem sám na sobě cítil tah, že za tím jdu. Pak přišla operace, a po ní je to najednou úplný opak… Člověk nemůže dělat skoro nic, jen leží. V tom jsou první dva týdny po operaci na hlavu asi nejtěžší. Ale teď už to najíždí zpátky. Před týdnem jsem měl ještě ortézu a nemohl jsem na nohu pořádně našlápnout a chodit, dnes už nemám ani berle.
Jak dnes vypadá váš tréninkový den?
Přijdu ráno v osm na stadion, sraz je obvykle v devět. A začnu na lehátku u kluků z fyzia, kde koleno rozcvičíme. A pak pokračujeme podle plánu cvičení. Kolo, chůze, chůze pozpátku… Postupně přidáváme. To trvá zhruba do dvou hodin odpoledne, a pak mám druhou fázi, většinou už doma.
Určitě už jste si stačil popovídat s trenérem Tomášem Galáskem…
Ano. On se hodně ptá, hodně se zajímá třeba o to, jak jsme v Baníku fungovali předtím, než přišel. Nebo jak fungovali někteří kluci jinde. Snaží se vše navnímat. Má svou celkem jasnou představu a zároveň sbírá zkušenosti nás ostatních a chce si dát vše dohromady. Snažíme se najet na vlnu, která nám v kabině fungovala a zasadit do toho nové kluky, kteří přišli. Myslím, že kabina bude i po všech těch změnách zase skvěle fungovat, i když je jasné, že se do toho odráží i výkony a výsledky.
A co řekl Tomáš Galásek přímo vám?
První, co říkal, když mě viděl, bylo, že ho to hrozně mrzí. Že doufá, že to bude všechno dobré. Ujistil jsem ho, že to dobré určitě bude, teď ale bohužel pomoc nemůžu. Je nás tady takových víc, Míša Kohút má taky po operaci, takže ni on zatím pomoc nemůže. Řekl jsem trenéru Galáskovi, že mu zatím pomůžu mimo hřiště i v kabině. To je to, co on teď od nás zkušenějších potřebuje.
(pd) Zdroj: FC Baník Ostrava
